Hořké ovoce propojení církevní a státní moci.
24. února se Putinovou invazí na Ukrajinu do velké míry přepsala geopolitická rovnováha světa. Nesmírné utrpení, které válka na Ukrajině způsobila, bylo vystřízlivěním z myšlenky, že se Vladimír Putin, přes všechen svůj mesiášský a v mnohém nábožensky motivovaný imperialismus navazující na hluboko zakořeněnou představu Ruska jako třetího Říma, přece jen dokáže chovat racionálně. Válka na Ukrajině ukázala nejen ohromnou solidaritu, které je schopen Západ, ale v jistém smyslu bude, jak věřím, přelomovým momentem zápasu o duši ruského národa. Jakýmsi bodem zlomu, který i přes všechnu psychologii popírání, všudypřítomnou propagandu a hru Ruska na ponižovanou oběť zůstane bolestným morálním ostnem svědomí Rusů.
Na počátku invaze k tomu jeden můj přítel, ruský evangelikální kazatel žijící nedaleko Petrohradu, napsal: „Zlo může vítězit jen na nějakou dobu. Brzy však ponese svůj spravedlivý trest a zasloužené následky. Bohužel, nejprve zničí obrovské množství životů, zruinuje vlastní ekonomiku a my, lidé, kteří nesnášíme už samotnou myšlenku na válku, za ni nakonec zaplatíme, a tím nemyslím jen finančně, ale celosvětovou ostudou, bezpečností vlastní budoucnosti na této straně věčnosti a totální ztrátou důvěry a dobrých vztahů s ostatními zeměmi, s nimiž Rusko dříve udržovalo velmi přátelské vztahy! Zřejmě si to všechno plně zasloužíme my, Rusové, kteří jsme dovolili, aby tato zrůdnost bez ostychu trvala rovných 22 let. Mé srdce pláče nad nesnesitelnou bolestí, kterou Rusko způsobilo mému milovanému ukrajinskému lidu, ale také nad prokletím, které uvrhlo na sebe a svůj vlastní bezradný národ.“
Mlčící církev
Mnohem větší ztrátu legitimity ale invaze na Ukrajinu znamená pro Ruskou pravoslavnou církev, která se minimálně do doby, kdy tento text píšu, odmítla ústy jakéhokoli představitele Moskevského patriarchátu od invaze na Ukrajinu distancovat. Výroky patriarchy Kirilla o míru, omezení civilních obětí a jednotě křesťanů pod Moskevským patriarchátem v době, kdy na Ukrajině ruská vojska ostřelovala civilní cíle, a jeho další mlčení vůči válečným zločinům, byly a jsou zvláštní ohavností před Hospodinem. Pavel Černý (emeritní předseda ERC a Rady CB, pozn. red.) dokonce ve svém článku navrhl její vyloučení ze Světové rady církví.
Ruská pravoslavná církev invazi skrytě schvalovala, protože má na Ukrajině své finanční a mocenské zájmy. Na konci roku 2018 byla totiž konstantinopolským patriarchou Bartolomějem I. (ale i dalšími patriarchy pravoslavných církví) uznána Ukrajinská pravoslavná církev za autokefální, tedy organizačně a správně nezávislou, což Moskevský patriarchát, který si nárokuje jurisdikci nad celým postsovětským prostorem, považuje za schizma. Ruská pravoslavná církev, která s totalitním Putinovým režimem nepokrytě kolaboruje, se navíc podílí na potlačování náboženské svobody v Rusku i na územích Doněcku a Luhansku.
Ve skutečnosti se všeobecně očekávalo, že ruské převzetí Ukrajiny by zahrnovalo potlačení nezávislé pravoslavné církve v zemi. Příkladem může být již současná situace v Luhanské a Doněcké oblasti, kde je mnoho církví de facto nuceno fungovat ilegálně a nemohou se scházet a celé denominace jsou bezdůvodně klasifikovány jako extremistické. Církevní budovy jsou násilně zabírány a systém registrace náboženských společenství podle ruského střihu je nastaven jako nástroj šikany a diskriminace. Neschopnost Ruské pravoslavné církve být Putinovu režimu jakýmkoli morálním oponentem je klasickou ukázkou toho, jak je evangelium kompromitováno výměnou za kulturní a politickou moc církve. Pokud se církev stane pouze kulturním prostředkem národní stability a hrdosti, pak lze jen těžko očekávat, že diktátoři budou dělat něco jiného než s ní manipulovat.
A co evangelikálové?
Ale abychom nebyli kritičtí jen vůči jiným: Když Franklin Graham, syn slavného evangelisty Billyho Grahama a šéf misijní organizace BGEA, navštívil v roce 2015 Rusko, pochválil prezidenta Putina za to, jak uprostřed vzestupu sekularismu v Americe hájí křesťanské hodnoty. Jeho pokusy o „evangelikální diplomacii“ jsem už tehdy považoval za naivní a nebezpečné. V očích mnoha lidí byly Putinovy zákony proti LGBTQ+ a jeho boj proti islámskému terorismu považovány za výraz toho, že je Putin v kulturní válce vůdcem obrany křesťanství proti liberálním protikřesťanským hnutím na Západě.
Franklin Graham například už v roce 2014 ve svém článku „Putinova olympijská kontroverze – morálka a národy v měnícím se světě“ napsal: „Není smutné, že americká morálka klesla tak hluboko, že v této otázce – ochraně dětí před jakoukoli homosexuální agendou nebo propagandou – je ruský standard vyšší než náš?“ Franklin Graham možná nikdy neschvaloval vše, co Putin dělal, ale díky jeho obsesi kulturní válkou viděl v Putinovi sice kontroverzního, ale přece jen prorodinného politika, který mj. může (např. podporou Asada) bránit pronásledování křesťanů ve světě. V světle celkového pohledu na totalitní režim v Rusku je to ale naprosto fatální chyba v úsudku.
V jistém smyslu je zkušenost církve s Trumpem v USA i s Putinem v Rusku zrcadlově podobná. Odráží touhu některých křesťanů po obnově dominance křesťanství politickými prostředky. Jak ukazují zkušenosti například z Latinské Ameriky, podobné tendence nejsou vzdálené ani některým tamějším evangelikálům, kterým se do rukou dostala politická moc. Snaha vnutit světu křesťanskou morálku bez proměňující moci evangelia je ale nesmírně problematická a v jistém smyslu totalitní a nebiblická. Mám dojem, že spíš vyjadřuje naši nostalgickou touhu po moci, vlastní nejistotu a z ní plynoucí pocit ohrožení a ochotu definovat vlastní identitu bojem s kulturními nepřáteli než v hluboké zranitelnosti Krista vůči všemu porušenému lidství, včetně toho našeho.
V jistém smyslu jsem vděčný za zkušenost bez-moci, kterou si prochází evropská církev, protože jsme nuceni přemýšlet o jádru evangelia i jeho zvěstování zcela novým způsobem. A myslím si, že česká církev v tom paradoxně bude hrát zajímavou roli.
Jiří Unger, tajemník ČEA (článek vyšel v Životě víry (duben 2022)
