17. září uspořádala Křesťanská akademie mladých a Česká evangelikální aliance v Praze konferenci s názvem „Bůh ano, církev ne???“ nad výsledky tohoto průzkumu a pozvala vedoucí církví, pracovníky s mládeží, sociology i učitele, k reflexi získaných dat. Tato sonda do postojů středoškolské mládeže se soustředila na obsahy náboženské víry, postoje k církvi, hledání smyslu života, důležitost pocitu štěstí a svobody, důležitost vědomí, že je mladý člověk přijímán a otázky svědomí.

17. září uspořádala Křesťanská akademie mladých a Česká evangelikální aliance v Praze konferenci s názvem „Bůh ano, církev ne???“ nad výsledky tohoto průzkumu a pozvala vedoucí církví, pracovníky s mládeží, sociology i učitele, k reflexi získaných dat. Tato sonda do postojů středoškolské mládeže se soustředila na obsahy náboženské víry, postoje k církvi, hledání smyslu života, důležitost pocitu štěstí a svobody, důležitost vědomí, že je mladý člověk přijímán a otázky svědomí.
 
Tajemník ČEA Jiří Unger k výsledkům výzkumu uvedl: „Žijeme v post-postkomunistické době. Mladá generace současnosti je zcela jiná než v druhé polovině 90. let. Často nemá ani pozitivní ani negativní zkušenost s církví a křesťanstvím, které se spíše ztratilo z jejího „radaru“. Ve vztahu ke křesťanství převládá spíše neznalost a lhostejnost. Je třeba přehodnotit skepsi mnoha křesťanských vedoucích ohledně toho, zda jsou mladí lidé otevření duchovním věcem a ptát se, jak jsme pro mladou generaci dostupní a srozumitelní a co jí ve skutečnosti jsme schopni komunikovat. “
 
Z výzkumu vyplývá, že česká mládež nezavrhuje existenci nemateriálního světa a duchovní fenomény, což ilustruje i zjištění, že pouze pětina dotazovaných chlapců a dívek odmítala existenci Boha (22%). Nejvíce dotazovaných (45%) pak bylo přesvědčeno, že „nad námi něco je, ale nevím, jak to nazvat“. Jasnou víru v Boha a zájem o něho uvedlo přibližně 11% dotazovaných. Pouze 17% pak uvedlo, že je Bůh nezajímá a že o takových věcech neuvažují. Ateismus i křesťanství tak jsou podle výzkumu menšinové. Více jak polovinu respondentů je ale přesto možné označit za spirituální, či hledající. Necelých 56% respondentů uvedlo, že měli duchovní zkušenost nevysvětlitelnou přírodními zákony. Přibližně třetina respondentů projevila zájem číst Bibli nebo se s ní seznámit.

Výzkum zároveň ukázal velkou míru přenosu světonázoru či náboženství od rodičů. Zatímco u křesťanství se tato dědičnost předpokládá, „ateismus“, tedy odmítání toho, že existuje něco víc než jen viditelný materiální svět, je podle výzkumu také typický spíše pro děti z rodin bez církevního zázemí.                  
Pozitivní postoj k osobě Ježíše Krista vyjádřilo 55% respondentů a celých 21% studentů ho označilo za Božího syna a spasitele světa. Vzhledem k tomu, že jasnou víru v Boží existenci vyjádřilo jen 11% studentů, může být tento rozpor příkladem nekonzistence a nediferencovanosti náboženských představ, která se u české mládeže objevuje.
 
Církevní příslušnost je mezi českou mládeží nízká. Pouze 25% dotazovaných chlapců a dívek uvedlo církevní příslušnost nebo nějaké náboženské vyznání, 13% dotazovaných se označilo za římské katolíky a 5% se přihlásilo k jiné církvi. 5 procent dotazovaných se přihlásilo k nekřesťanskému vyznání, mezi nekřesťanskými náboženstvími se nejčastěji objevoval „jedismus“ či rytíři Jedi a Buddhismus.
 
Negativní pohled mladých lidí na církve je daný především neochotou studentů podřizovat se vnějším morálním pravidlům. Druhým nejčastějším důvodem byla vnímaná neschopnost církve nabízet řešení problémů dnešního člověka a pokrytectví. Sexuální skandály, snaha o získání politické moci a majetku a násilí spojené s křesťanskou minulostí hrály v odpovědích studentů výrazně nižší roli. Jen málo mladých Čechů spojuje chození do kostela se „společenstvím věřících“.
 
Nenaplněné štěstí je mezi studenty největší pociťovanou potřebou, následovanou touhou po autonomii, přijetí a lásce. Zajímavým výsledkem byla téměř zanedbatelná potřeba svobody od viny a radikální rozdíl v této oblasti mezi ČR a Slovenskem, kde je tato potřeba pociťována mnohem silněji. Výzkum také ukázal, že pocit viny velmi úzce souvisí s náboženskou orientací jedince. Nejméně pocit viny prožívají „ateisté“, mezi nimiž 70% nemělo špatné svědomí a 35% vybralo krajní kategorii a uvedlo, že vůbec nemá špatné svědomí. Mezi spirituálními netrpělo pocitem viny 65 procent. Ve srovnání s tím uvedlo jen 56% „věřících křesťanů“, že nemá špatné svědomí. 57 procent z nich uvedlo, že jim Bůh pomáhá vypořádat se se špatným svědomím.
 
Plný text analýzy dat zpracované PhDr. Danou Hamplovou, Ph.D. (Filozofická fakulta UK) a podrobný rozbor výsledků jednotlivých měst (anglicky) jsou k dispozici na stránkáchwww.kam.cz

 
  • M4
  • Národní týden manželství