Nové formy církve

David Novák / 16.11.2015

Nové formy církve

Název konference evokuje, že existovaly nějaké formy staré. Nebo to může znamenat i odkaz na známé církev stále se reformující. Když se řekne staré formy, tak se mi vybaví fotky sjezdu mládeže naší církve po válce, kde jsou všichni mladí muži v oblecích, nebo sjezd kapel CB, kde na konci zazní varování jednoho dirigenta, že kytara se snadno může proměnit v bubny. Podtext je, že bubny jsou v církvi nežádoucí. Stará forma jsou varhany, nová bubny. Zní to naivně a vede to k pocitu, že kdysi církev lezla po stromech a my jsme na to přišli. Ale tak to není. Každá doba má svoje výzvy a nové formy neznamenají nutně novou hudbu nebo jeansy místo tesilek. Problém je mnohem složitější. Víme, že zvěst, kterou kážeme, měnit nechceme. Jenže se mění kultura.

Zastavme se na chvíli u kultury. V okamžiku, kdy vznikne jakákoli skupina lidí, včetně církve, začnou mezi sebou vytvářet určitou sub-kulturu, která má svoje pravidla, nepsané zákony a způsob vyjadřování. Kdo chce v této sub-kultuře žít, více či méně daná pravidla musí přijmout. A právě těmto pravidlům se dá s jistým zjednodušením říkat formy, do kterých pak dáváme obsah. A jedno ze zadání, které církev má, je, aby její kultura nebo vnější forma nebyla pro svět okolo nepřijatelná nebo dokonce odpuzující. Je-li tomu tak, je strašně těžké dostat se k obsahu. A toto vede k nekončícímu napětí – co je kulturní, a tedy proměnlivé, a co je věčné. Někdy církve dělali chybu, že to, čím šokovali, byla vnitrocírkevní kultura. Jenže řečeno s Pavlem, pohoršovat má Kristův kříž, nikoli církevní kultura a formy.

K církvi tedy patří, že má hledat nové formy. Příklad máme u Krista, který je nejen Bůh a člověk. Je zároveň žid a kdo kážete nebo učíte Písmo, pak víte, že bez pochopení židovské kultury chápeme v evangeliích možná tak polovinu. Na konferenci zazní několikrát jméno T. Keller a jeho kniha City Church, na kterou navazuje kniha podobná, pouze v evropském kontextu. Když jsem byl vyzván, abych do této druhé knihy něco napsal, musel jsem jednak přečíst část Kellerovi knihy a pak přemýšlet, jak jsou naše církve pružné, co se forem týká. Můžeme s Kellerem nesouhlasit, stejně tak s dalšími vedoucími z USA, ale musíme se od nich učit jejich snahu kontextualizovat evangelium.

V první části bych se chtěl podívat na určité posuny v pojetí víry, které vnímám v církvích a které reflektují i myšlenkové posuny ve společnosti od komunismu k současnosti. Tyto posuny zřejmě mají vliv i na to, jak se církev proměňuje a jak a proč hledá nové formy. Nejedná se o absolutní tvrzení, spíše o trendy, jak je vnímám v církvi i mezi generacemi. Každý z nich by pak stál za samostatné rozpracování, ale to už nechám na posluchačích. Ještě jedna věc – jedná se o zevšeobecnění a generalizaci. Jsem si toho vědom, ale přesto se s tímto vědomím o popis jistého posunu pokusím. V první části se tedy pokusím o posun od komunismu k nové době. Církev se dostala do nových podmínek – naznačených v tomto schématu, ale pokud bychom měřili skrze statistiky, pak se ukazuje, že „nová doba“ je pro církev více devastující, než doba komunismu. Zároveň nám ale hrozí, že díky velké setrvačnosti stále nastavujeme formy, která odpovídaly době minulé.

Budou existovat lidé, vlády, které zakáží číst Bibli, modlit se či chodit do církve. Díky zaneprázdněnosti křesťané Bibli ani neotevřou, na modlitbu si nenajdou čas a z církve učiní zájmový klub.
Strach z pronásledování odradí mnohé od následování Krista. Strach, že nevydělám více peněz, odradí mnohé od následování Krista.
Následování Krista bude stát tolik, že jen někteří budou ochotní následovat. Sháňka po posledních novinkách bude stát tolik, že na následování Krista nezbude čas. 
Ti, kdo budou následovat Krista, budou vypadat jako nepřátelé společnosti a to je odradí. Ti, kdo budou následovat Krista, budou vypadat jako „out-to-date” a to je odradí.
Nedostatek dobrých informací o křesťanství mnohé odvede od víry. Přemíra dobrých informací o křesťanství povede k lhostejnosti, což mnohé odvede od víry.
To čeho se bojíme, nás zničí (tlak, protivenství, vězení atd.) To co milujeme, nás zničí (majetek, pohoda, konzum atd.)
Touha po Bohu byla nahrazena touhou po přežití. Touha po Bohu, byla nahrazena touhou po tom mít se dobře.

 

Několik myšlenkových schémat z komunismu

Otevřeme sbor nevěřícím – koncerty, pohřby, oslavy, školky atd. Ano, ale dnes to není jako dříve. Lidé toto neosloví, církev už není underground.

Vymyslíme další aktivity, nabídneme nějaký kulturní program – dnes ale lidé nemají nebo nechtějí mít čas, a proto je aktivity moc nezajímají. Mají jiné a lepší. Chtějí vztahy a něco smysluplného.

Musíme kázat slovo a lidé přijdou – ano, musíme kázat slovo, ale lidé nepřijdou. Přitahují je jiné věci. Jít do církve už není taková exotika jako kdysi.

Pokusím se ještě o jedno srovnání v posunu vnímání víry nebo spíše přístupu k víře a to nikoli posunu danému represemi, ale změnou intelektuálního klimatu a rozdílem pojetí víry u mladší a starší generace. Ten ovlivnil i mnohé církve a to v horším smyslu obsahově, v lepším po stránce forem. Možná se jedná o posun intelektuální, možná i posun generační.

Modernismus Postmodernismus
Víra musí být dokázána  Víra se musí vyzkoušet (nevím jak to je, ale prožil jsem to)
Víru odstraňuje tajemství Součástí víry je tajemství 
Pravdu nalézáme především skrze rozum Pravdu nalézáme především skrze emoce a cit 
Víra směřuje od pravdy k životu  Víra směřuje od života k pravdě
Víra pracuje s fakty, dogmaty a koncepty Víra pracuje s interpretacemi, názory
Komunikuje skrze přesný jazyk Komunikuje skrze symboly
Světový názor ovlivněn tím, co vidíme Jak vidíme, je ovlivněno naším světovým názorem
Osobní víra přijímána a vyznávána dogmaticky Víra otevřená pro diskusi (příklon k ekumenicitě) 
Na život nahlíženo analyticky Život viděn holisticky (celistvě)
Snaha vidět jak věci jsou (pravda absolutní) Snaha vidět vztahy mezi věcmi (pravda relativní)
Existuje jeden správný přístup k životu  Existuje mnoho správných přístupů k životu

Když se díváme na české církve, potom na určité posuny ve společnosti a v myšlení lze reagovat v podstatě dvojím způsobem. Buď přistoupit na požadavky doby a smířit se s tím, že budou poskytovat kaménky do bohaté mozaiky plovoucích identit dnešních Zápaďanů a že budou poskytovat krok se sekulárními nabídkami autentických prožitků. Jedná se o tzv. logiku Disneylandu. Církev je další organizací na trhu poskytování duchovní zábavy a zajímavých spirituálních prožitků. Dříve nebo později stahuje z prodeje těžko prodejné prvky své tradice jako je pokora, sebezapření, pokání, nesení kříže, služba chudým a nemocným atd. Na opačném poli spektra jsou církve, které mají vůči současné kultuře hlubokou nedůvěru a tíhnou spíše k rezistentnímu utváření vlastní identity. Svoji ryzost zakládají na odmítnutí ducha doby a na posilování vlastní vnitrocírkevní kultury nebo svých vnitrocírkevních forem. Prvním hrozí ztráta slanosti, druhým pak přehlédnutí toho, že to, co se jeví jako zbožnost, je jen nezvládnutý strach a hledání opory v podobě pravidel víry a života.

Obojí je extrém a nové formy církve nejsou o tom, že přijímám konzumní mentalitu doby a vyprazdňuji evangelium. Ale ani metoda opevňování není synonymum pro zachování věrnosti evangeliu. Jak bylo řečeno, obojí vede v konečném důsledku k pokřivení.

Mám za to, že obě dvě skupiny káží evangelium, ale bojují o formy, v jakých evangelium podat. Máme se stát jakýmsi skanzenem moderny nebo přijmout tzv. plovoucí identitu, která se rozpíjí v nekonečné nabídce různých spiritualit?

Když se díváme na reakce na výzvy doby na nové formy církví, které nějak ovlivnily i evangelikální církve v ČR….  Není to tak, že by do doby 1989 vládlo v ČR temno. Jenže posun nastal právě v důrazu na formy. Zde jsme byli ovlivněni především křesťany ze západu a to jednak díky expanzi misionářů, jednak díky tomu, že západ měl zkušenost, kterou jsme prošli a procházíme. Jedná se o trendy, které původně vytvořili paracírkevní hnutí a které ovlivnily i církve. Možná právě paracírkevní organizace zdůraznili některé trendy, na které církve zapomněli. 

Hnutí laické obnovy. V USA reprezentováno organizacemi jako Faith at Work, Laity Lodge a autory jako Elton Trueblood, David Haney. Důraz je kladen na to, že služba je výsadou všech křesťanů, nikoli jen nebo především placených profesionálů. Toto pro nás díky komunismu nic nového, protože nic jiného nešlo dělat než zapojit laiky. Jedná se o jednu z našich dobrých tradic, zároveň nesoucí v sobě i nebezpečí tzv. duchovního kutilství a filozofie – to co dokáže on s teologickým vzděláním, dokážu také. Důraz na laický živel, ale charakteristický pro všechny evangelikální sbory.

Učednické hnutí nebo Hnutí duchovního růstu. V zahraničí známé jako Navigátoři, Campus Crusade for Christ. Toto v různých formách implementováno do mnoha sborů. V ČR pak se oddělilo SPK, kteří založili sbor v Brně a nyní se o to samé pokouší v Praze. V etablovaných církvích pak hnutí skupinek, které nahradili tradiční „biblické“ a v obecnějším slovy smyslu pak důraz na učednictví. Síla – individuální přístup, možnost vysvětlit životní otázky, nebezpečí – manipulace a hrubé vměšování se do soukromí, někdy až sektářský přístup, vedení v rukou nezkušených lidí.

Hnutí uctívání či Hnutí obnovy. Cílem je „vrátit církvi vědomí uctívání“.  Na začátku bylo Jesus Movement, pak následovala charismatická a liturgická obnova. Později se objevil důraz na současné uctívání a s tím spojené nové hudební projevy, nové formy bohoslužby a hlavně důraz na společné uctívání. U nás se jednalo o důraz na chvály jako důležitou součást bohoslužby. S tímto přišli především letniční církve. Zpěv vždy existoval, tento důraz však posouvá nebo snad znovuobjevuje zpěv jako součást uctívání, kdy v některých sborech se stává stejně důležitý nebo dokonce důležitější než slovo, které tradičně hraje v protestantských církvích hlavní roli nebo které zpřítomňuje JK. V tomto pojetí Krista zpřítomňují chvály.

Hnutí růstu sborů. Toto hnutí připomnělo potřebu evangelizace a růstu sborů. Na počátku byly knihy Donalda Gavrana, Petera Wagnera a dalších. Do církve se toto hnutí přetvořilo v podobě Seatleback Church – R. Warrena, Willow Creek  - B. Hybelse a další. Důraz na to, že církev je zde, aby oslovila nevěřící. Toto v některých sborech. Snaha více přemýšlet nad tím, jak církev a svůj sbor otevřít hledajícím a jak tomu přizpůsobit hudbu, kázání, zpěv, vnější prezentaci, organizaci bohoslužeb. Toto např. u sborů AC.

Dnes v ČR – M4 a hnutí zakládání sborů – důraz na zakládání sborů, ale i na obnovu církve skrze zakládání sborů. Silné jak v Evropě, tak v USA. Ukazuje se, že někdy je efektivnější sbor založit, než revitalizovat. Podobné jako se stavbou. Než přestavovat, je lepší stavět na zelené louce. Hnutí je u nás zaštiťováno ČEA (Norsko, Litva, Německo, Anglie). Síla může být slabinou. Není třeba se zdržovat některými nemocemi, které starší sbory musí řešit, jenže nemoc patří k církvi. Síla – můžete začít vše znovu, ale velmi rychle zjistíte, že mnohé nemoci nejsou nemoci církve, ale těch, kdo jí tvoří. Tedy nás všech a s tím bojujeme ve všech sborech – starých i nových.

Další trend patrný napříč evangelikálním spektrem – ekumenicita. Ne, že by nebyla nikdy, ale trend doby, směřující ke spolupráci ale i teologické posuny směřují k mnohem větší ekumenické spolupráci. Jsou a budou proudy, které toto zpochybňují, vidí v tom rezignaci na evangelium, ale tyto hlasy jsou jen marginální. Zde je rozdíl především mezi Evropou a USA. Když jsem psal něco ke Kellerovi, pak to, co psal v USA, by v Evropě neprošlo nebo by to působilo až někdy sektářsky. Nebezpečí je ve ztrátě identity, jako protestanté a evangelikálové se prostě od ŘKC lišíme a když si čteme její katechismy, pak více, než si možná myslíme, zároveň právě toto vědomí odlišnosti je prvním krokem ke spolupráci.

A nakonec důraz na holistické pojetí misie – tedy kážeme a zároveň toto spojujeme se sociální akcí. Tento trend patrný na mnoha místech (nejen) evangelikálního spektra. Stále více je nám jasné, že potřebujeme propojovat slovo s praktickou pomocí a že není buď a nebo, ale obojí zároveň. Tento apel nabírá na důležitosti s utečeneckou krizí, ale i s dalšími výzvami doby – třeba se stárnoucí populací.

Mám za to, že nějak se tyto trendy odrazily v mnoha sborech napříč denominacemi. Výzvy pro českou církev.

Položme si otázku, pro koho děláme církev? Drtivá většina lidí – pro křesťany a proto nekřesťané nepřichází.

Pokud i pro nekřesťany – jak se to zcela konkrétně projevuje? Je to pár akcí za rok? Kázání, bohoslužba, web, práce s dětmi….

Teologické školy – nezasekl se náš styl někde v 70-tých letech? Neuvízli jsme v době chrlení informací místo schopnosti s nimi pracovat? Nesuplujeme spíše wikipedii? Je vůbec pro dnešního mladého člověka výzvou jít na teologii?

Proč mladí muži nechtějí studovat teologii? Proč ti nejschopnější raději studují práva, medicínu, ekonomii. Není pravda, že je to kvůli penězům, dnes v mnoha denominacích prostě neplatí, že pastor je chudý. Nenastavujeme jim my – plnočasoví pracovníci divný obraz co je to misionář, kazatel,… Lidé následují vzory.

Jaký je nás styl vyučování? Jsme schopni vést diskusi, vést ke směrované zkušenosti?

Nepodceňovat vizuální složku předávání informací resp. nemyslet si, že tento způsob je dobrý tak pro besídku?

Bereme vážně zkušenost a prožívání – to, že člověk není jen racionální bytost?

Odpovídáme na otázku, co křesťanství přináší do života? Nepohybuji se v jakýchsi vzdušných zámcích?

Kristocentrismus – nebojíme se i uprostřed postmoderní doby být jednoznační?

 

 

Související články

Nenalezeny žádné záznamy.

 
  • M4
  • Národní týden manželství